Ale on se ten svět stejně nezboří...

Zdraví nebo nezdraví?

21. září 2011 v 13:56 | malá mořská víla |  Moje výplody
Moc ráda lidi zdravím. Ráda jim tím dělám radost nebo jim jen dávám najevo, že o nich vím a že je mám ráda. Spousta lidí bere zdravení jenom jako nutnost, která je obtěžuje, ale já v něm vidím něco víc.
 

Nuda a lenost

21. září 2011 v 13:48 | malá mořská víla |  Moje výplody
Když se člověk nudí, mohlo by se zdát, že bude nadšený z jakékoliv činnosti, kterou by mohl realizovat. Opak je pravdou. Tedy alespoň u mě. Právě teď jsem nemocná a nudím se, ale abych asi po stopadesáti letech napsala něco na tenhle blog, no, donutit se mi trvalo docela dlouho. A nechtělo se mi. Mám to takhle docela často.

Třeba mohla bych se teď, když mám konečně čas, podívat na tolik různých filmů, které mám doma a které chci vidět už strašně moc dlouho. Ale místo toho brouzdám po internetu a nedělám vůbec nic smysluplného. Ani se nedonutím přečíst tu knížku, co mám doma už od Vánoc a doteď jsem na ní neměla čas. Je to k vzteku. Ale slibuju, že dneska dám Watchmany a možná i Chlapce v pruhovaném pyžamu. A na tu knížku se zaměřím zítra. Taky bych se mohla učit..

Dopis

31. května 2011 v 0:14 | malá mořská víla |  Moje výplody
Miluju tě. Pořád. A hodně. Nevím, jestli si to vůbec dokážeš představit, ale nic takového jsem ještě nezažila. Je to úžasné, ale zároveň strašné a bolí to. Bolí to jako velký těžký kufr, který někdo položil na mou hruď, když jsem spala. Teď jsem se probudila a nemůžu ho sundat, protože ho neunesu. Ty jsi ten, kvůli kterému dělám největší hlouposti svého dosavadního života. Všem klukům dávám košem. Kvůli tobě. Nechci nikoho jiného. Je to zvláštní. Znám tě už tolik let, ale uvědomila jsem si to až teď. Vlastně před půl rokem. Dřív jsi byl jenom takové dítě. Roztomilý. Teď...teď je to docela něco jiného. Jsi krásný takovým zvláštním způsobem. Tvoje spodní čelist - tak krásně mužná, tvoje ruce a ramena, břicho - ne vypracované, ale hladké a trochu vpadlé. Tvoje oči. Tvoje vlčí oči. Proč, když se na mě tyhle oči dívaly před pár měsíci, utápěla jsem se v nekonečné radosti a pocitu, že život má smysl, ale teď, když o mě náhodou zavadí, mám chuť utéct, křičet, schovat se a plakat a plakat? Říkal jsi "Jak na nový rok, tak po celý rok". Byla to nejkrásnější představa na světě. Taky nejkrásnější lež. Někdy mě pozdravíš. Někdy mi řekneš jednu až dvě naprosto nicneříkající věty. Přesto se mi chce tancovat a smát se ještě dlouho po tom. Někdy se na mě ani nepodíváš, i když vím, že mě vidíš a ty víš, že já to vím. Chtěla bych se s tebou zase dívat na filmy. Když ne z jedné postele, tak klidně každý z jiného křesla. Klidně bych i seděla na podlaze, kdybys mě měl aspoň trochu rád. Jako kamarádku. Klidně. Ale ne tohle "nic". Chtěla bych se tě zeptat, jak se máš, ale pokaždé, když se potkáme, nedáš mi žádnou možnost se k tobě příblížit. Přitom já jsem ta holka, které jsi toho řekl tolik, kolik nikomu jinému. Alespoň jsi to tvrdil. "Raději shořet než vyhasnout". To jsi taky říkal. A vidíš - ty jsi vyhasnul a já tu teď sama, pomalu a bolestivě hořím. Stále jsem nevyjádřila všechno, co mám na srdci. Nelze to vyjádřit slovy. Chtěla bych, abys tohle všechno věděl. Zároveň se to ale nesmíš nikdy dozvědět. Tvoje.......
 


Pohádky

30. května 2011 v 23:17 | malá mořská víla |  Témata týdnů
Miluju pohádky! Připomínají mi slastně bezstarostné dětství. I když připouštím, že v té době jsem také měla i když jiné, ale pro mě neméně důležité, starosti. Když mi maminka četla pohádky z Martínkovy čítanky, to jsem zbožňovala. Nikdy mi nechtěla číst ty dlouhé, ale ty byly nejlepší, takže když jí dlouho přemlouvala, tak mi přečetla i tu o Katynce. Někdy přečetla i dvě, ale taky to záleželo na tom, jak byla hodně unavená. Každopádně jsem moc ráda, že mi četla, ať už to bylo cokoli, protože to je pro děti to nejlepší, co můžou rodiče udělat. Hezky četla taky babička. Zvláštní, že chlapi v naší rodině neměli na čtení pohádek ty správné ambice. Ale mám takový pocit, že děda, který už nežije, mi je jen tak vyprávěl. Hrál se mnou karty a dával mi barevné kulaté žvýkačky. Krásné dětství :-)

Budoucnost

25. května 2011 v 17:33 | malá mořská víla |  Témata týdnů
Budoucnost je vlasně i zítřek. Vlastně i za pět minut. No vlasně i za pět sekund. Ale mezitím, co jsem si kousla do jablka a napsala tuhle větu, změnila se v minulost. Ach, všechno je tak pomíjivé. Většinou se ale o budoucnost mluví ve smyslu "za hodně dlouho". Když se vás někdo ptá, co budete v budoucnu dělat, nejspíš tím asi nemyslí vaše plány na víkend, ale pravděpodobně vaše vyhlídky do života - za pět, za deset let.

Takže k mým předsevzetím...

21. května 2011 v 16:35 | malá mořská víla |  Tohle snad ani nečtěte
Byla jsem opravdu běhat!! A dokonce i dneska a docela mě to baví, takže v tom budu pokračovat. Ale co se týče těch obsahů, obávám se, že je budu muset odložit na příští týden, nebo na některý den v týdnu, protože na mém notebooku nefunguje Word a na velkém rodinném počítači se mi to psát nechce. Je to moc složité, mojí flešku má kamarádka a tak. Výmluvy, to vím, ale zato dneska ještě vyčistím mým zvířátkům a budu hrát na svoje nástroje až se budou hory zelenat. Kdyby mě někdo vytáhl ve, nebudu proti. Tak, to je všechno, co jsem měla na srdci.

Přísahám, že takovéhle nudné články už psát nebudu.

Předsevzetí

18. května 2011 v 22:11 | malá mořská víla |  Tohle snad ani nečtěte
Ha! Právě jsem se rozhodla, že udělám pár věcí. Tahle rozhodnutí dělám často, ale moc dlouho mi nikdy nevydrží. Ale napadlo mě, že vy - lidé, kteří čtete tyhle moje bláboly - to teď budete vědět a když to nedodržím, tak mnou budete pohrdat (nechte mě si to myslet :-)). Jestli jsem to dodržela, to se dozvíte jednoduše - prásknu to na sebe.

Maturita - až za dlouho

18. května 2011 v 21:08 | malá mořská víla |  Témata týdnů
Téma maturita je velmi aktuální vlastně pořád. Každý rok pro někoho jiného (i když občas se stane, že pro někoho dvakrát..). Když jsem byla na základce, bylo mi to srdečně jedno. Ani si moc nevzpomínám, že bych úplně věděla, co to maturita doopravdy je. Jen párkrát, když maturoval někdo ze známých nebo z rodiny, něco se ke mně doneslo. Třeba "tak má za 5, ta je šikovná, viď?" a tak podobně. Nikomu jsem samozřejmě neřekla, že nevím, co je tak svělého na tom, dostat pětku, ale nechtěla jsem být za malou a hloupou, tak jsem to nechala být.

Óda na moje město

14. května 2011 v 22:40 | malá mořská víla |  Témata týdnů
Miluju svoje město. Je krásně středně velké, je v něm všechno, co potřebuji, ale zase tu není tak moc rušno, jako třeba v Praze. I když Praha má zase svoje osobité kouzlo. Mně moje město vyhovuje. Hodně lidí tu sice znám od vidění a nic se neutají, je to hrozná drbárna, ale občas potkám i někoho koho neznám. Je tu super škola, do které chodím a mám to deset minut od domu. Když potřebuju, dojdu si do obchodu. Můžu chodit do hudebky a být tam třeba do osmi nebo do deseti večer. Je to fakt super. Ale jméno města vám neprozradím. To byste tady potom všichni chtěli bydlet :-)

P.S.: Já vím, celkem stupidní článek.

Děti

14. května 2011 v 22:35 | malá mořská víla |  Moje výplody
Dnes jsem měla tu čest pobývat téměř polovinu dne v kolektivu malých až středně velkých dětí. Myslím tím tak od 8 do 12 let. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsou horší ti mladší nebo ti starší. Možná starší. Nejvíce nervolezecky se projevovala jedna asi 11tiletá velmi sebevědomá dívka. Když se to tak vezme, je docela hezká. Pochopitelně to o sobě ví. Podle mě, jestli výrazně neztlousne, bude modelkou nebo zpěvačkou (zpívá fakt docela dobře). S postelí může vážit tak okolo dvaceti kilo a je vysoká jako já. Ale nakrucovat se tolik nemusela.. Navíc je rozmazlená, no prostě ukázkový fakánek.

Další články


Kam dál